Rozhovor s Janem Tománkem o jeho cestě k Ironmanu

Honza Tománek je vrcholový sportovec a trojnásobný Mistr Světa v 70.3 Ironmanu (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh) v kategorii pro handicapované sportovce, je několikanásobným Mistrem ČR v časovce jednotlivců i silničním závodě a vítězem Českého poháru. Je také historicky prvním Čechem, který na sledgi reprezentoval ČR na Světovém poháru v běžeckém lyžování handicapovaných. Zeptali jsme se ho na několik otázek o cestě k profesionálnímu  sportu i na plány na tuto sezónu.

Můžeš se krátce představit?

Moje jméno je Honza Tománek. V současné době jsem profesionálním handicapovaným triatlonistou. Narodil jsem se jako zdravé nehandicapované dítě, ale v 15 letech jsem měl nezaviněnou autonehodu, kdy mě srazilo auto a vlastně jsem se dostal na ten vozík.

Relativně krátce po úrazu jsem se cítil, že nejsem kompletním člověkem. Ale nemyslím to tak, že mám handicap a jsem na tom vozíku. Chyběla mi seberealizace, protože před úrazem jsem veškerý čas trávil aktivním pohybem a sportem a to mi samozřejmě chybělo.

Začal jsem s cyklistikou a postupem času jsem si zažil spoustu cyklistických úspěchů i neúspěchů, ale později už jsem to vnímal jen jako získávání medailí bez dalšího smyslu a bez pokořování sebe sama. A vlastně to pokořování sebe sama jsem zase našel v polovičním Ironmanu a později v celém Ironmanu. Je to prostě disciplína, která mi absolutně sedla a baví mě, která není primárně určena pro handicapované sportovce, takže většinu času trávím v pelotonu zdravých sportovců, což má i velký motivační rozměr a dává to mé sportovní činnosti smysl. Potřebuju mít ve věcech nějaký větší smysl, společenský přesah a ten jsem nalezl v možnosti motivovat a inspirovat okolí nejen k pohybu, ale i k překonávání těžkých životních překážek.

Jakého svého sportovního úspěchu si nejvíc vážíš a proč?

To je hodně pomíjivé a strašně se to mění. Nejvíc si cením, že jsem se dva roky po úrazu vrátil k aktivnímu sportu, což považuju za jedno z největších vítězství. Současně za velký vítězství považuju to, že už relativně krátce po úraze jsem měl ambici vlézt do bazénu a začít plavat. Začátky byly těžké, ale zvládnul jsem to, což v kontextu s mistrovskými tituly můžeme brát jako něco nevýrazného, ale pro mě to výrazné je, protože tam jsem si skutečně uvědomil, že ten handicap je tak velký, jak velkým ho vnímám a že můžu zvládnout relativně velké věci. 

Kdybych se podíval jako sportovec na svoje 3 milníky, kterých si vážím absolutně nejvíc, tak prvním je dokončení Vasova běhu, protože to byl opravdu extrém se vším všudy. Nejen že je člověk na sněhu, jede v mrazu, ale vlastně v těch chladných podmínkách musí plánovat i fyziologické procesy jako kdy a kde si dojde na záchod. Zdravý sportovec o tom nepřemýšlí, ale tady to je opravdu velké specifikum.

Jan Tománek na Vasově běhu. Zdroj: honzatomanek.com

Dalším velkým milníkem je MS v celém Ironmanu v St. George v americkém Utahu (3.8 km plavání - 180 km cyklistika - 42.2 km běh),  kdy bylo podzimní Mistrovství světa přesunuto kvůli Covidu do toho jarního termínu. A to byl závod, kde se z mé strany posralo všechno, co se posrat mohlo. Já jsem udělal spoustu chyb. Nebyl to můj první Ironman, ale ačkoliv mám za sebou 7 celých Ironmanů, tak se člověk pořád na té celé distanci učí a nesmí dělat chyby. Závod v poušti je specifický a já jsem brutálně podcenil hydrataci. V závodě jsem zažil těžké křeče a halucinace, ale všechno jsem nějak rozjel. Sluníčko však bylo tak ostré, že jak mám na nohách neoprenové boty, tak v teplotě okolo 45°C (a na slunci možná i víc) se boty rozpálily tak, že mi kompletně popálily všechny prsty na nohách. Tenhle závod byl ukrutně dlouhý, měl velkou emoční dynamiku, ale dotáhnul jsem ho do cíle, což vnímám jako velký úspěch.  

Jan Tománek na MS v celém Ironmanu v St. George v americkém Utahu. Zdroj: honzatomanek.com

Třetí milník je relativně nedávné MS v Ironmanu ve francouzském Nice, kde jsem se ze všech chyb poučil. Z mé strany všechno dopadlo nejlépe jak mohlo, neudělal jsem žádnou chybu, ale přesto jsem nezvládnul v čase cyklistický limit, který je nastavený pro zdravé sportovce, ne pro handicapované. Na trati, která má 180 km a 2700 výškových metrů, mi těch 20 minut chybělo. Ale já to vůbec nevnímám jako prohru. Mnoho lidí to bralo tak, že jsem DNF, což je pravda, ale závod jsem dokončil – sice neoficiálně, ale dokončil. Celkový limit jsem pokořil o více než 3 hodiny, ale v té cyklistice tomu něco chybělo. Já osobně bych měl ke spoustě závodů výtku. I k zisku 4. titulu Mistra světa v polovičním Ironmanu bych měl výtku, že to nebylo perfektní. Ale v Nice všechno vyšlo dokonale, jen u jména Jan Tománek je DNF, ale pro mě sportovně je to opravdu jeden z dalších sportovních milníků.

Jak ses dostal ke sportu?

Jsem ze sportovní rodiny. Ne že bychom byli profesionální sportovci, ale pohyb byl vždycky naší přirozeností, takže jsem od mala jezdil na kole, na lyžích, ať už běžkách nebo sjezdovkách, jezdil jsem na koni a hrál jsem fotbal. Dělal jsem vlastně spoustu věcí, ale s určitým nadhledem říkám, že nic mi nešlo pořádně. 

Po tom úraze se to změnilo… chyběla ta moje integrita, část sebe sama. To že jsem se mohl zase začít hýbat, pro mě bylo strašně důležitý, ale rozhodně jsem si neplánoval dráhu profesionálního sportovce. Ono to ale přišlo jako vedlejší produkt. Nejdřív to byl psychorelax, pak to byla touha po medailích, do které jsem spadnul, a teď je to touha poznávat sebe sama a hledat svoje limity, ale i motivovat a inspirovat okolí, což věřím, že mi kompenzuje to egoistický zaujetí tím individuálním sportem.

Jak se připravuješ na závody? Jak vypadá trénink, který si užiješ?

Já si vlastně užívám všechny tréninky. A užívám si i to, co je okolo tréninků, ať už je to plánování tréninků a sezony, nebo sportovní marketing, zajišťování finančních prostředků a PR. Mě to vlastně všechno baví a motivuje. Bohužel mám tendence k velkému perfekcionismu a workoholismu a je pro mě těžké udržet tu hranici, což pak často cítím v poklesu nálad a emoční dynamice… pak už vím, že mám odpočívat.

Baví mě opravdu dlouhé objemové tréninky… 5-6 hodinové. Čím víc v horách, tím líp. Současně mě baví i ty intenzivní, kdy po hodině nemůžu dojet domů. A celá ta sportovní činnost mě baví… každý trénink má něco do sebe. 

Některé své svěřence musím učit tréninkovou disciplínu, že i když trošku prší, že ten trénink je potřeba zvládnout. Ale sebe musím učit trošku té sportovní anarchie, protože jsem v minulosti dělal třeba i šílený věci jen abych měl tu tréninkovou kolonku splněnou. Takže celý život se učíme, ale v tréninku je to krásný poznávání sebe sama. A třeba i inspirování okolí.

Jan Tománek na běžecké formuli, Sardinie. Zdroj: facebooková stránka Honzy Tománka.

Jaká byla tvoje cesta k Ironmanu?

K polovičnímu Ironmanu jsem se dostal ne úplně náhodou. V době před úrazem jsem o triatlonu přemýšlel a snil. V tom si myslím, že mě úraz vůbec nezměnil. Jen se změnila ta forma. A možná i úroveň, ve které ten sport dělám.

A jak to začalo? Byli jsme s kamarádem na soustředění – každý den jsme jezdili 5-6 hodin na kole a když si pak člověk dá skleničku vína, tak má geniální nápady… a my jsme ten geniální nápad měli. Kamarád říká - pojedeme Ironmana. A já říkám, ale ne, buď realista; pojedeme poloviční. To jsem si říkal 1,9 km plavání a 90 km kolo, to je v pohodě. No a běh, to je vlastně takovej vozejk, to problém nebude. Kamarád začal hned vybírat, ale já jsem chtěl něco na konci mojí sezony. Hele... Lanzarote. A já říkám Lanzarote dobrý, tam jezdím na soustředění.

Přihlásil jsem se a pořád jsem si říkal, že plavat umím, jako cyklista jsem na tom byl dobře a běh bude pohoda. Asi týden před odletem na Lanzarote jsem si půjčil od jednoho kamaráda handicapovaného triatlonisty běžeckou formuli, abych si to vyzkoušel a zjistil jsem, že je to vážně jiný. Když jsem to šel vyzkoušet, vrátil jsem se s puchýři a celej bolavej. Druhý den jsem to šel pochopitelně zopakovat, abych věděl, že to dám. Bolelo to, ale věděl jsem, že to zvládnu.

Odletěl jsem na Lanzarote. Cítil jsem se  na běžecké formuli den ode dne líp, ale pak jsem dostal depresi z plavání. Sice jsem měl v bazénu naplaváno hodně, ale v otevřené vodě s rybama a s vlnama je to trošku něco jinýho. Dělalo mi to problém, takže jsem chodil každý den do moře si zvykat, což se podařilo. Na co jsem si ale nezvykl nikdy, jsou hromadné starty. Byť mají handicapovaní sportovci často jinou barvu čepičky, tak těm zdravým je to úplně jedno. Mele se to tam opravdu hodně. 

No a v cíli jsem cítil, že už bez toho nemůžu být. Chvíli jsem kombinoval všechno, ale nakonec ta láska je u mě opravdu k triatlonu a sekundárně k běžeckému lyžování. Ale co si budeme říkat, triatlon je trošku dostupnější, protože se snáz vyráží za teplem než v dnešní době za sněhem.

Jan Tománek na běžecké formuli v oblečení od ATEXu.

Jak Ironman vlastně probíhá?

Probíhá prakticky stejně, akorát s tím rozdílem, že zdraví sportovci většinou startují ze sucha a pak teprve vbíhají do vody. My handicapovaní máme tu výsadu, že startujeme z vody. Většinou máme k ruce dva handlery, kteří nás do vody odnesou, tam odstartujeme. Po doplavání nás vynesou z vody na vozík. Pak máme nárok na svého handlera v depu, který nám pomůže sundat neopren. V porovnání se zdravými profesionály je to depo pomalejší, ale v porovnání s hobíkama to žádná tragédie není. 

K cyklistice používáme handbike, což je obdoba cyklistiky, se kterou jsem začínal. To už je komplet bez asistence. Běh absolvuji na běžecké formuli, což je taková modifikace běžného invalidního vozíku. Není tam žádný řetěz, žádný převod. Je tam jen hnací obruč, jak ji známe z vozíku. 

Kolik Ironmanů už jsi absolvoval?

Teď mám za sebou 7 celých Ironmanů, z toho 2 Mistrovství světa – mimo Havaj, takže tím cílem je letos Havaj. Co se týče polovičních Ironmanů, tak jich teď mám za sebou 48 a letos je to naplánované tak, že ten jubilejní 50. by měla být moje vstupenka na MS v celém Ironmanu na Havaji. Tak doufejme, že se to všechno podaří. 

Jaké máš plány na letošní sezonu?

Plány jsou dva. I letos bych chtěl bojovat na obou světových šampionátech, jak v polovičním, tak v celém Ironmanu. Celý Ironman je pro mě v tuto chvíli priorita, protože v legendární Koně jsem ještě nebyl. Takže to je vlastně letos největší cíl. Tím druhým cílem je potom MS v polovičním Ironmanu, který se jeden prosinci na Novém Zélandu. Tam budu bojovat o 5. titul Mistra světa, což je samozřejmě výzva a jubileum. Obě jsou to ale extrémně finančně náročné destinace, takže uvidíme, jak se letošní sezóna vyvine.

Je nějaký vysněný závod, který bys chtěl absolvovat?

U mě v životě se to strašně mění. Nejsem typ člověka, který by dokázal žít v nostalgii. V triatlonu už jsem toho zažil hodně a v tuhle chvíli je mým snem Kona, protože jsem to nezažil a k dlouhém triatlonu to patří.

Ale samozřejmě tam dál už přemýšlím o závodech, který můžou být hodně rychlý a nebo můžou být hodně těžký. Třeba takový Ironman ve Walesu patří k nejtěžším triatlonům, tak mě určitě láká. Nezůstanu jen u té Ironmanské distance, byť je pro mě vášní a pořád velkou výzvou, ale už delší dobu pošilhávám i po celém Ultramanovi, což už je zase trošku ultimátní distance (515 km: 10 km plavání - 421 km kolo - 84 km běh). Nicméně třídenní triatlon v dobrým rozložení, to je to co mě v budoucnu láká. Pravděpodobně to bude vždycky spojené s těma delšíma distancema, protože vytrvalostní sport je mi bližší, než ten krátkodobý a silový. V tom jsem nikdy dobrý nebyl.

Děkujeme za rozhovor a přejeme úspěšnou sezónu.